Borowkow-Florow I-207 byla v meziválečném období experimentální sovětská stíhačka v nenosném dvouplošném uspořádání. Let prototypu se uskutečnil v roce 1937, ale stroj se nikdy nedostal do sériové výroby. Pohon obstarával - ve verzi I-207 - jediný motor Szwiecow M-62 o výkonu 900 HP. Maximální rychlost nepřesáhla 440 km/h. Palubní výzbroj tvořily čtyři kulomety SzKAS ráže 7,62 mm.
Borowkow-Florow I-207 byl původně plánován jako nová, lehká, dvouplošná stíhačka s především značnou manévrovací schopností. První testy - i přes havárii jednoho z prototypů - ukázaly dobrou stabilitu letounu a jeho snadnou pilotáž, s relativně nízkou maximální rychlostí a špatným letovým dosahem. V souvislosti s čistkami prováděnými ve 30. letech 20. století v SSSR se však práce na novém letounu výrazně zpomalily a konstruktéři se potýkali s rostoucími organizačními problémy. V roce 1939 bylo plánováno opustit práce na novém letounu, ale zkušenosti ze zimní války (1939-1940) s Finskem posunuly I-207 novým směrem - lehký bombardér a ve skutečnosti střemhlavý bombardér. Hlavní nevýhody I-207 – zejména špatný dolet – se však konstruktérům nepodařilo odstranit a celý projekt byl nakonec v roce 1940 zrušen.
